Erasmus+ Valle de Aosta

24. 10. 2018 St 14.04

Když někdo řekne, že jede lézt do Itálie většina lidí si okamžitě představí Arco. Jenže, Itálie v sobě skrývá daleko víc oblastí než jen to.
Díky projektu Erasmus+ se mi podařilo podívat se do méně známe oblasti zvané Valle de Aosta. Nachází se na severu Itálie u hranic s Francií a Švýcarskem, jehož součástí je např. Mt. Blanc, ale taky nejvyšší hora Itálie Grand Paradisso nebo známá spárová oblast Valle de Orco. Oblast se může pyšnit svou rozmanitostí materiálu od MontBlanské žuly přes různé směsy rul, až po parádní vápno připomínající to nejlepší, tedy Španělské. Přijde si zde na své každý.

V tomto článku bych rád představil pár oblastí, které jsme navštívili.

Sport

V okolí města Aosta si přijde na své každý sporťák. (Sportovní lezec) stěny o délce až čtyřicet metrů s borháky tak blízko, že vystačí dvě expresky na cestu. Navštívil jsem dvě oblasti a každá z nich byla úplně jiná. Prní den hned po příjezdu silně pršelo a my nevěděli co dělat. Naštěstí nás Italové nasměřovali do oblasti kde neprší ani při té největší průtrži mračen. Oblasti s názvem Extrapieraz. Člověk by v takovém sektoru neočekával jedinou lehkou cestu, ale opak je pravdou. Lezení od 5c po 7c+ v parádním materiálu. Žule! Neolezené a drsné. Nádherné logické linie v kolmých stěnách ale i ve stropových převisech ze kterých se už jen při pohledu na ně točí hlava. Mé další setkání se sportovními cestami bylo den před odjezdem. Vydali jsme se lézt do stinného sektoru v bočním kaňonu nad Aostou. Nikdo z naší skupiny na tom nebyl moc dobře. Možná za to mohla celotýdenní námaha nebo večeře z předešlého dne. Nicméně jsme sebrali zbytky síly a vydali se do skal. Cesta od auta trvala asi 10 min s velkým převýšením. Došli jsme pod první sektor, který stál fakt „za to“. Stěnky vysoké asi osm metrů s třemi borháky a to vše naprosto zelené. Pohled na tuhle skálu nám ještě víc přitížil a tak jsme raději rychle mazali do dalšího sektoru. To už byla jiná pohádka. Vápno jako ve Špáňu! Ostré a převislé s malými lištami a dírkami. Aby se trochu ustálila homeostáza dávám pivo a valím do cesty. Ostatní se povalují u laviček a vypadají na umření. Na rozlez dávám dvě 6c za sebou. No jo, i klasa tu je jako ve Špáňu. Pokračuji k převislému 7a+ které se daří v onsajtu a pak do 7b. To už dává trochu zabrat. K lezení se odhodlává i Magda. Rozlézá se v šestáčku, pak seká 6b+ a završuje den 6c+ AF. Na to, jak se ráno všichni cítili každý něco vylezl. Spokojení odcházíme do auta. Někteří se strachem, co nás k večeři zase čeká za překvapení. :D

Vícedélky a tradiční lezení

Velká část Valle de Aosta je lemováná dlouhými plotnami. Najdou se zde vícedélky, až 500m dlouhé a sportovně odjištěné. Druhý den výjezdu jsem se jeli do jedné takové stěny podívat. První večer po snídani jsme hleděli do průvodců a vybírali kam pojedeme. Rozhodli jsme se pro oblast Pantheone. Stěna vysoká 270m se spoustou cest. Já a můj parťák David jsme si vybrali cestu Sputnik 6b+. Deset délek vyrovnaného lezení se nám velice zamlouvalo. Ráno v sedm hodin budíček, rychlá snídaně, naskákat do auta a v devět nastupujeme do stěny. Naneštěstí pro mě je stěna celá mírně ukloněná, takže nás čeká deset délek rajbáku. Lezu první a hned spojuju dvě délky. Měli mít obě 25m, ale vzhledem k tomu, že nám nevyšlo lano a posledních několik metrů jsme lezli souběžně bych řekl, že se v průvodci trochu sekli. Skála ukloněná, ale skvěle drží. I na nejmenších stupech jsem cítil absolutní jistotu. Zastavuje nás jen jedna délka, o které se později dovídáme, že normálně se leze jako A0 a čistě to snad ani přelez nemá. Po zdolání této krkolomné části jsme za chvilku na vršku a dáváme pauzu. Nač obcházet, když se dá slanit. Za pár minut stojíme zase u paty stěny. Balíme bágly, házíme je na záda a spěcháme k autu kde na nás čekají kluci v nastartovaném autě.

V údolí je jedna oblast. Oblast s velkým O, o které jsem už dlouho snil. Jmenuje se Valle de Orco. Nebo také jinak Italské Yosemity. Když jsem zjistil, že je nedaleko našeho hotelu bylo mi jasné, že se do Orca konečně podívám. V úterý večer jsem začal rozhazovat sítě a přesvědčovat kamarády, aby jeli se mnou do Orca. Co se ale nestalo… Problém. Ve středu je naplánovaná exkurze do Grivelu a většina na ni chce. Mám ale štěstí a daří se mi přemluvit několik lidí ať jedou se mnou. Druhý den ráno po snídani vyjíždíme. Za hodinu a půl stojí v údolíčku obklopeném masivními žulovými stěnami. Celý nervózní jdu koupit průvodce do kampu ležícího přímo v centru tohoto malého ráje. Od slovenských kamarádů máme vyrazený sektor s jednodélkama. Přístup v suti mě zaskakuje. Lehké sandálky nebyla vhodná volba. Pomalu se šineme svahem a přicházíme pod první skály. Z průvodce se dovídáme obtížností jednotlivých linií a nechce se nám tomu věřit. Proč? Protože prstová trhlina v převise přece nemůže být jen za 5c, to asi spadli z višně. Jdeme dál a docházíme do stinného koutku, který se tváří přívětivěji. Vytahujeme cajky a dáváme se do díla. Cvakám si na sebe co nejvíce friendů to jde a nalézám do první cesty. 6c prstovka dává co proto, ale nakonec pouští k vrcholu. Na zlepšení nálady nalézám do třicet metrů dlouhé eurožáby s lehce převislým bříškem uprostřed. Nádhera. Orco dostává svému jménu. Ale není to to, proč jsem tady chtěl. Ta pravá cesta byla mou poslední ten den a Magdinou posledního další dva dny. 6c+ širočina. Těžká a nepoddajná. Kousavá a zákeřná. Chvilku mi trvá než jí přijdu na kloub, ale po několika pokusech odhaluji tajemství a krásně utahaný cvakám řetěz a jedu dolů. Mám drajv a chuť lézt dál. Ostatní ale chtějí na večeři a tak balíme saky paky a uháníme po dálnici zpátky. Druhý den opět Orco. Na rozlez nám místní radí ukloněnou mírně převislou prstovou spáru. S jedním odsednutím a pocitem rozdrcených kloubů v prstech dolézám na vrchol. Ne však díky své síle ale motivaci v podobě Igora Kollera stojícího dole. Další cestu, kterou máme doporučenou je zmenšenina Separatereality v Yosemittech. Plní se mi sny. Stropová širočina. Patnáct minut koukám na tu krásu a nechápu to mozkem. Nakonec beru koule do hrsti, na sedák dávám ty největší deštníky, co sebou máme a vplouvám do ní. První jištění zakládám ještě ze země. Program je jasný. Žába-pěst co nejvýš to jde, vykopnout nohy a zarazit je co nejhlouběji. Teorie je jasná a kupodivu se daří i realizace. Pomalu se šinu dál. Je nutno přiznat, že lézt po vlastním hlavou dolů není úplně příjemné, a tak každý krok měřím i třikrát než ho udělám. Strkám další friend, sedám si, odpočívám. Ve stejném duchu to trvá další hodinu. Nakonec se ale dílo podaří a cvakám řetěz. Nohy dodřené a od krve. Stálo mi to za to? No jasně že jo! U srdce mě hřeje hláška kluků ze slovenska: „Ty kokos, tak toto som eště na živo nevidel.“

RestDay

Už na nádraží v Praze nás Jáchym vyzíval k rychlému výstupu na Grand Paradiso. Původně jsem o takovýhle zážitek němel vůbec zájem, ale pak mi to začalo vrtat v hlavě a dospělo to v bod, kdy jsme se domluvili, že ve čtvrtek jdeme na Paradisso. Ve středu večer u vína jsme seřídili hodinky a řekli jsme si že v 5 je odjezd. V čtvrtek ve 4h ráno mě budí Šimon s tím že Slovinci jsou už na cestě a že musíme za nimi. Timemanagment trochu na draka, ale je mi to jedno. Vím, že to dospím v autě. Před šestou dorážíme na parkoviště asi ve 2. 000 m. n. m. Všichni rozespalí a rozbití vystupujeme z auta do chladného dne. Nahazujeme batůžky a vzhůru k vrcholu. Je zima jak na Sibiři. Snažím se zahřát a nahazuju rozehřívací tempo. Nevím, jestli jsem šel tak rychle nebo ostatní špatně zahnuli, ale u chaty čekám asi 15min než dojdou. Nevadí mi to. Nestihl jsem snídani, tak to doháním teď. Tortila se sýrem zahání kručení v břiše a čokoláda nabíjí energií. Dosud se šlo po „dálnici“. Teď se cesta mění v suťovitě s úzkou cestičkou. Nejen terénní úprava mění svůj charakter. I převýšení začíná být znát. Začínám pociťovat podivné tepání v hlavě. Je to docela rytmický zvuk a tak s ním ladím krok. S písní v hlavě docházím k hranici ledovce. Po cestě jsem předběhl i několik slovinců, kteří vyšli před námi. Je zima a oblékám vše co mám. I rukavice přišli vhod. Při čekání dávám další sváču. Rozhlížím se po okolí. Je nádherný výhled na Mt. Blanc a jeho obrovskou jihovýchodní stěnu. V té vede má vytoužená cesta. Snažím si představit kudy asi vede. Na okolních vrcholcích už vychází sluníčko. Romantika že by se z toho jeden poblil. Naštěstí už přichází Rosťa s Vaškem. Navazujeme se na lano, obouváme mačky. Kluky trochu honím. Sluníčko už přechází na ledovec. Dochází Magda se Šimonem a Davidem. Máme docela štěstí. Jsme rychlí a tak úsek přes trhliny zdoláváme ještě když je hezky zmrzlý. Ti za námi už jdou v rozbředlém sněhu. Následuje otrocké šlapání serpentin do ukrutného kopce. Sem tam cítím, jak se napne lano. Na kluky přichází výška. Na mě samozřejmě taky jen to chci mít rychle za sebou, proto se snažím jít co nejrychleji. Po několika hodinách na ledovci konečně přicházíme pod vrchol. Ten je tvořený skálou. Sundáváme mačky a dál jdeme jen v botech. Na konci ještě pět metrů dvojkového lezení a jsem nahoře. Fouká čerstvý vítr a je nám fajn. Dáváme vrcholové foto, svačinu a trochu odpočinku. Máme chuť si na chvíli zdřímnout. Šimon nás ale žene zpátky dolů. Zase balíme a dáváme se na nekonečný sestup. Po ledovci je to zábava. Čím níž jsme tím je nám líp. Skáčeme přes trhliny jako děti přes louže. Po ledovci přichází otravná suť. Po zbytek sestupu už jen přemýšlíme nad pohodlnou sedačkou v autě a vychlazeném pivu, které na nás dole čeká.