Šťastné a lezecké

5. 3. 2019 Út 16.25

Místo kapra hovězí hamburgerové maso, místo obcházení rodiny obcházení lezeckých sektorů, místo stresu z dárků, nadměrné konzumace salátu a už po tisíceré koukáni na stejné pohádky jen klid, pohoda a hlavně, pořádná dávka lezení! Třeba takhle to může vypadat, když se rozhodnete jet na Vánoce ne k babičce, ale do Španělska.

Už mě bolí prdel
Ráno o půl čtvrté budík. Satanovo vřeštění nás vykopává z postelí. Tělo jede podle autopilota. Vstát, obléct, nahodit batoh a pěšky směrem k nádraží. Nastoupit do vlaku, zabrat místo, usnout. Asi po třech hodinách nás budí bolavá kostra a hlad. Hlad není problém. Připravené tousty ho skvěle zahání. Pocitu bolavého těla už se zbavuje hůře. Naštěstí to není nic, co by nezpravilo pár dobrých vtípků.
Konečně Praha! „Pojďte za mnou, tady znám zkratku.“ O chvíli později stojíme na zastávce autobusu. Jenže ve špatném směru. Už ne zkratkou, ale normální cestou přecházíme na druhou stranu, kde nás čeká fronta na autobus směr letiště. V autobuse zase sednout na zadek a vyhlídkovou jízdou skrz Prahu dojíždíme na Letiště Václava Havla. Odbavení na letišti jde poměrně rychle a brzy zasedáváme k vychlazenému pivu. Zase končíme na zadku. Sledujeme kolem chodící lidi a tipujeme, kdo z nich mohou být lezci. Většinou všechny prozradí lano připnuté na báglu nebo hadry od E9. Je na čase nastoupit do letadla. Autobus nás veze k okřídlené plechovce s nápisem RyanAir. Raději stojíme. Dobře víme, že se další tři hodiny nezvedneme. Hurá! Malaga! Po třech úmorných hodinách v letadle jdeme na přistání. Hladce dosedáme na zem. Potlesk pro posádku letadla a hezky rychle ven. Venku nás vítá sluníčko, svěží vítr a příjemných dvaadvacet stupňů. Nastává další motanice. Máme štěstí, a tak po menších zmatcích rychle nacházíme zastávku autobusu, který nás odveze na nádraží. V autobuse stojíme. Proč? Protože už nás bolí prdel! K tomu máme hlad a lehký stres z toho, že nechytneme vlak. Vše jde naštěstí jako na drátkách a před odjezdem z Malagy stíháme ještě nakoupit nějaké to jídlo. Ve vlaku si nacpáváme břicha a těšíme se až dojedeme na místo. Příští stanice „El Chorro“!!

Zadarmo to nebude
Před odjezdem jsem od známých slyšel větu „Jo, Chorro, tak tam maj hodně inflační klasu.“ Plný očekávání, den po příjezdu, nabíhám do první cesty. Na rozlez volím 6b+. Co se ale nestane. V půlce cesty mi začíná natékat. Pod řetězem dělám podivný nátah přes malé lišty. Dole pak vyjukaně koukám do průvodce. Vážně klasa sedí? Sedí. Podobnými pocity se trápí i v dalších cestách Janka a Kuba. Naše slabé výkony omlouváme tím, že nejsme rozlezení. Druhý den je o maličko lepší. Sice značně společensky unaveni, s mírnými bolestmi hlavy sekáme první závažnější cesty. Procházíme sektory, utíkáme před sluníčkem. Silná dvojka KaJ drtí postupně jednu cestu za druhou. Já si hraju na upíra a raději se chovávám se ve stínu. Na večer se odhodlávám k druhá cestě dne. „Ráno OS 7a+, takže prolézt 7c+ by neměl být problém.“ Říkám si. Několik prvních metrů si připadám nesmrtelný. Vše běží, jak má. Ne nadarmo se ale říká „Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil.“ Dolézám do boulderu a ten mi vystavuje stopku! Vyklepaný strachy a neschopný držet nic jiného, než madlo utíkám do 7a. V něm ještě několikrát sedím. Začíná mi to docházet. Zase taková dávačka to tady nebude! V tom mě ujišťuje i třetí den. Marné pokusy končící u třetího nýtu mi dávají psychicky, co proto.
Další den se naštěstí karta obrací. Na první svátek vánoční vyrážíme snad na nejodlehlejší a nejvýše položený sektor v celém Chorru. Zdlouhavá cesta trvá asi hodinu. Slunce pálí, i když je prosinec. Mokří, jak myši přicházíme do sektoru Arabes. Pomalu se rozlézáme. Několik 6a a 6a+. Nádherné dlouhé kolmé šedé stěny nám dávají přesně to, po čem lezec touží. Pohybově rozmanité cesty v prvotřídním, kompaktním a hlavně neolezeném vápně!
Poprvé za tento trip se mi dostává radosti z lezení! Po přelezení několika cest se přesouváme dále. Jdeme po kamenných schodech. Docházíme k místu, kde je nad schodištěm převislé břicho. Skála je zde zbarvená žlutě, místy do oranžova a hněda. Jasně bílá místa dávají najevo, že tady nic lehkého nenajdeme. JaK jdou dále. Mě ale zaujala jedna linie borháků. Snažím se na skále najít obtížnost nebo název cesty. Končí to mým neúspěchem. Jdu tedy dál. Po další hodinu s Kubou sledujeme Jančin heroický souboj s jakýmsi pochybným 6b+. Boj končí zdárně! Janka poráží přírodu a nakonec cvaká řetěz. Její první 6b+ tohohle výjezdu.
Mě však nenechává klidným převislý břich. Vracíme se tedy a já naslepo nalézám do cesty, o které nic nevím. První nýt je vyšroubovaný, tak cvakám první proklatě vysoko. Úsek po madlech kolem dalšího. Dolézám do břicha. Další nýt je nepříjemně daleko. Odhodlávám se, lezu, padám. V dalším kole už cvakám zákeřně navrtaný nýt. Další dva kroky a už se v něm pohupuju. Janka dole kouká do průvodce a hlásí: „Je to 7c!“

Je tohle restday?!
Čtyři dny před Silvestrem vyhlašuji restday. Co ale budu dělat? Je to jasné. Budu ležet v hamace a odpočívat. Dám sprchu, zajdu nakoupit, uvařím si něco dobrého. Půl dne je přesně v tomhle duchu. Pohoda, klídek, tabáček. Ve dvě hodiny se vrací kamarádi ze skal. Jdou dřív, jelikož mají velký plán. Dostopovat do vesnice Pradollano ležící pod pohořím Sierra Nevada a následně toto pohoří přejít.
O jejich plánu jsem věděl už dlouho dopředu a nikdy by mě nenapadlo, že půjdu s nimi. Ležení v hamace už mě nebaví, tak se k nim přidávám. Turistiku sice moc nemusím, ale věřím, že to bude legrace.
Něco po třetí hodině odcházíme z kempu. Plní naděje a odhodlání kráčíme po asfaltové silnici s nataženou rukou a palcem ukazujícím k nebi. Jasné znamení stopaře. Je nás pět, a tak se rozdělujeme na dva týmy. Skupina A) Janka, Šimon a Šimon. Skupina B) Kuba a Terka. Kuba nás všechny uklidňuje a říká, že ve Španělsku berou nejvíc. No, po dvou hodinách chůze mu to přestávám věřit. Naše naděje, že dnes dojedeme až do Pradollana se začínají ztrácet v mlze obav, jestli nám vůbec někdo zastaví. Naštěstí se na nás štěstěna obrací a stopujeme první auto. Bohužel pro pasažéry v tomto autě byla angličtina nejspíš jen sprostým slovem, tak se necháváme odvážen neznámo kam. Jen doufáme že směr je správný. Celý vystrašení, že jedeme špatně se po několika kilometrech necháváme raději vyhodit u jakési hospody a pomocí její wifi kontrolujeme na mapách směr. „Sakra, jeli jsme dobře!“ nedá se nic dělat, musíme zase kousek po svých. Po další dávce turistiky nás nabírá mladý Ital. S angličtinou to už je lepší a tak se domlouváme, kde nás vyhodí. Veze nás docela kus! Vyhazuje nás u města Antiquera. Koukáme do mapy, kudy teď. Naneštěstí ale zjišťujeme, že jsme se s Italem mohli vést ještě několik kilometrů. Vystoupili jsme opět dříve, než jsme měli!
Dáváme se znovu na pochod. Začínají přicházet mraky a lehce kape. S obavami že zmokneme se modlíme ať nám někdo rychle zastaví. Asi po hodině a šedesáti osmi milionech aut nám zastavuje mladý pár. Díky nim doháníme Kubu s Terkou a setkáváme se na výpadovce u města Archidona. Stojíme každý někde jinde, ale vidíme se. Radostně na sebe máváme.
Máme štěstí, zastavuje pán, který nás veze přímo do Granady, velkého města kousek od původního cíle. Tam čekáme na Kubu s Terkou. Dalším bodem cesty je dobře se najíst a najít místo na spaní. To se nám daří. Po procházce skrz Granadu rozkládáme spacáky v olivovém háji u dálnice. Koukáme na hvězdy a pomalu usínáme. Brzy ráno budík. Balíme a vycházíme na nedalekou benzínku. Tam dáváme rychlé kafe. Prohazujeme skupinky. Tentokrát jedu sám s Jankou. Ve dvou to jde lépe. Za chvíli nám zastavuje auto a veze nás přímo do Pradollana. Zase jsme první. Ale jen o chvíli. Z nížiny se teď dostáváme do hor. Místo oranžových, místy zelených plání se před námi rozkládají zasněžené kopce. Jdou vidět sjezdovky, vleky a vrcholky hor. Máme štěstí. Počasí přeje. Svítí sluníčko a pofukuje chladný větřík. Teď už nás žádné stopování nečeká jen chůze do kopce. Teď je před námi 25km. První část je přísná. Ze 2. 145 m. n. m. vycházíme do 3. 200 m. n. m. Ze začátku jdeme hlavně jemnou sutí. Pak se ale dostáváme na hranici sněhu. Míjíme lidi s cepíny a v mačkách. Smějeme se jim. Oni po nás zase blbě koukají, když náhodou někdo z nás uklouzne. Těsně před sedlem si dáváme pauzu. Na sváču čajík a jde se dál. Většina výprav míří jiným směrem. Naším směrem jde jen jediná čtyřka a ještě k tomu z druhé strany. Borci nabalení jako na expedici s obrovskými bágly. Začínám se trochu obávat toho, co nás čeká. Za chvilku jsme v sedle a začínáme tušit odkud to vítr foukal.
Je před námi asi 10 km po ledové cestičce. Tady by se ty mačky už opravdu mohli hodit. Řídíme se ale pravidlem, co nemám, nepotřebuji. Opatrně tlapkáme po ztvrdlém místy ledovém sněhu. Když se nad tím zpětně zamyslím, nebyl to možná úplně nejlepší nápad. Štěstí ale přeje odvážným. Po cestě nacházíme kamennou plošinku na okraji skalisek, které spadají vpravo od nás. Pauzírujeme a otevíráme červené. Voda nám už totiž téměř došla. Sluníčko si vybírá svou daň. Malý oddych a znovu vyrážíme. Kousek slézáme téměř kolmým sněhem a pak 10 metrů po řetězu. Zajímavá část cesty. Dále pokračujeme ledovou cestičkou. Nad námi se tyčí veliké štíty trojúhelníkového tvaru. Vypadají docela kompaktně. Koukám po nich a představuji si, kudy by se dalo prostoupit. Na druhé straně od nás je sráz. Vyvolává, tedy alespoň ve mně, smíšené pocity tipu: „Tvl, tak tady uklouznout nechceš.“ Nejnebezpečnější část, asi 8km, je za námi. Přicházíme k boudě postavené z kamení. Bivak! Nacházíme v něm několik dobrot, které nám přicházejí vhod. Čokoláda a chorrizo, aspoň trochu zaplňují břicha. Vaříme vodu a konečně doplňujeme tekutiny do těla. Horizont se začíná zbarvovat do oranžova a my tušíme, že už nám nezbývá moc času. Před námi je ještě zhruba 10km. Z toho už jen kousek po sněhu. Srázy pod námi naštěstí mizí a my si můžeme dovolit trochu méně opatrnosti. To se nevyplácí Terce. Té podjíždí noha a asi 5m skluzavkou sjíždí dolů. Nic ji naštěstí není, a pokračujeme dál. Zvedá se nepříjemný vítr. Fouká až to s člověkem hází a bičuje nás chladnými poryvy. Když už slunce zalézá za obzor dostáváme se do posledního sedla. Odsud už to jde rychle. Ladnými poskoky a klusavým tempem mizíme do údolí. Zastavujeme se u malého potoku nabrat vodu a napít se! Voda je příjemně studená a dobrá!
Po několika stech další metrech se ocitáme na obrovském rovném kruhu vyskládaném z kamení. Těžko říct k čemu slouží. Je z něj výhled na celé údolí. V dolině svítí vesnička Treveléz, do které máme dojít. Už to není daleko. Kouzlo okamžiku a krása místa mě přivádí k nápadu přespat nahoře a sejít dolů až ráno. Po debatě, jestli chceme romantiku nebo pivo a po hodu mincí, zůstáváme na místě. Je už tma. Rozkládáme spacáky a rozděláváme oheň. Dojídáme tu trochu jídla, které nám zbylo a utahaní k smrti zaplouváme do spacáků. Nad námi hvězdné nebe, všude kolem klid. Chvíli koukáme na oblohu, ale vzápětí usínáme a upadáme do snů. Ráno nás budí sluníčko vycházejí zpoza hřebenu. Odstíny tmavě oranžové záře pomalu přecházejí do žluté a ta se rozpíjí v modrém nebi. Vítá nás krásný slunný den. Scházíme dolů do vesničky. Potkáváme koně, krávy, psy. Po cestě se rozdělujeme na dvě skupiny. Spolu se Šimonem vytváříme SimonTeam a volíme jiný směr sestupu. Do Treveléz docházíme jako první a tak voláme zbytku, abychom se domluvili, kde se setkáme. Nikdo z druhé skupiny to ale nebere, a tak končíme v první otevřené kavárně a pijeme espresso. Zvuk vibrujícího telefonu nám kazí pohodu. Volá Kuba, že dopíjí kafe ve vedlejší kavárně. Když máme za sebou nákup jídla a ranní kafe stavíme se ke kraji silnice a začínáme stopovat. Nic nezastavuje a proto vycházíme směrem naší cesty. Tentokrát jsem v teamu s Jankou a Kubou. Jsme silná trojka. Po asi kilometru chůze nám zastavuje auto. S hořkou chutí polykáme zprávu o tom, že jdeme špatně a měli bychom být na druhé straně údolí. Přecházíme tedy zase zpátky na druhou stranu. Všude kolem nás míjíme výlohy s vystavenými sušenými šunkami. (V Treveléz se vyrábí nejlepší sušené šunky v Evropě.) Zbíhají se nám sliny, ale jdeme dál. Asi po dvou hodinách čekání nás konečně zachraňuje řidič žluté dodávky. Ten nás veze o 10 km dál. Není to sice nic moc, ale aspoň něco. V Treveléz je doprava opravdu špatná a navíc, když už tu člověk vidí jet auto, je plné nebo prostě nezastaví! Dále už je to lepší. Zastavujeme Marii, Josefa a Ježíše (oni tak fakt vypadali) a starého pána, díky kterému se dostáváme až za Malagu. Celý šťastní, že už jsme téměř doma dáváme kávu na benzínce. Však co, času máme dost, ne? To byl ale velký omyl. Stopnout auto z Malagy se jeví jako nadlidský úkol. Stojíme na hlavním tahu směr Alora, míjí nás stovky aut, nikdo nezastavuje a co je nejhorší, padla tma. Od druhé skupiny dostáváme zprávu, že už se konečně dostali do Malagy, že na stopování kašlou a jdou na bus. Všichni tři už začínáme upadat v trudnomyslnost. Je totiž 31. 12. čili Silvestr a náš plán, který se teď pomalu boří jako hrad z písku, byl, že večer na silvestra budeme už se zbytkem kamarádů v kempu. Když ztrácíme veškeré naděje zachraňuje nás mladý Španěl s hláškou „What the fuck are you doing here?“ Vysvětluje nám, jak to se stopováním ve Španělsku doopravdy je. Že to není nejvhodnější druh cestování, jelikož Španělé na stopaře moc zvyklí nejsou. Veze nás za město na autobusovou zastávku. Z té po několika minutách nastupujeme na autobus, kde se opět shledáváme se Šimonem a Terkou. Bereme to jako zázrak. Za chvíli jsme v Aloře kde na nás čeká Marcel s autem. Naše plány se stávají skutečností a Silvestr trávíme v kempu s ostatními kamarády. Vyprávíme jim příběhy z cesty a slavíme příchod Nového roku. Popíjíme víno a těšíme se z toho, že vše zdárně dopadlo.

Konečně se daří
Ze 7c-čka na Arabes jsem měl dobrý pocit. Prolézt se mi ho podařilo hned prvním pokusem tudíž bylo jasné, že je jen otázkou času, než ho přelezu. Proto jsem byl rád, když jsme se do tohoto sektoru vydali znovu. Na Arabes přicházíme okolo jedenácti hodin. Sluníčko se opírá do skal, bičuje nás svými paprsky. Je opravdu vedro. To nám ale nevadí. Na rozlez volíme lehčí cesty. 6bčka dlouhé, jak čtrnáct dní před výplatou, nám dělají velikou radost. Janka jedno onsajtuje! Druhé ji radíme. I Šimon se pustil do boje s vyhazujícím sokolíkem. Párkrát sedí ale nakonec cvaká řetěz. Po vyčerpání cest v této části přecházíme výše! Já jdu rovnou k mému projektu. Kuba leze vedle 6c+. Sluníčko a nedostatek vody dává co proto a cesta nekončí onsajtem. Kuba je kámoš a nacvakává mi expresky do cesty. Je už pozdní odpoledne a do stěny se dostává stín. Je čas! Obouvám lezečky. Se soustředěním Šaolinského mnicha se pouštím do cesty. První metry jsou jednoduché. Leze se po velikých chytech a není to nijak vysilující. U třetí expresky se všechno mění. Program znám nazpaměť. Zaklínit prsty do malé spárky tak, aby brala na spoďáka. Nakopat nohy, naplácnout oblinu. Připlácnout i druhou ruku, postavit se na nicotný, oklouzaný vstup vpravo a mocným nátahem se dostat do backhandového spoďáku. Tam můj první pokus končí. Ujíždím a padám. Kuba jde za ostatními lézt a já sedím pod stěnou, opakuju si pohyby. Na chvíli usínám. Budí mě dva Norové. Je čas na druhý pokus. Prsty děravé a bolavé. V hlavě neuspořádaná beta, jelikož jsem objevil lištu, která by mohla být klíčem. Přesto nastupuju do cesty s odhodláním ji vylézt! Tentokrát dolézám do boulderu rychleji, efektivněji. Dělám nápřah do backhandu a chytám jej. Teď následuje dolez po malých lištách ostrých jako nože. Trochu mě rozhazuje překvapení z přelezeného boulderu a začínám se klepat. Na hranici pádu si tříbím myšlenky. Dýchám. Uklidňuju se. Opatrně našlapuju na lištičky a snažím se šetřit sílu. Už jsem téměř na konci. Stačí jen překul na polici a cvaknout řetěz. To se taky stává. Mé druhé 7c je doma!

I ostatní sklízí těžké přelezy jako jablka ze stromu. V sektoru Momia se daří jak Kubovi, tak i Jance. Janka drtí 6c v onsajtu a dává bídu 7a. Nádherné 7a do mírného převisu po spoďácích a malých ostrých krystalech. Neolezené, kompaktní, prostě krásné. Bohužel její pokus končí nezdarem. Kuba drtí 7a retro-onsajtem!

Už se nechceme nikdy vracet
Je to tady. Poslední den pobytu nastal. Ráno vstáváme dříve, abychom se zabalili. Pečlivě ukládáme věci do batohu. Jsme rychlí, tak jdeme dát ještě pár cest. Já mám rozlezené další 7c, Kuba 7a+. Oba dáváme pokusy, ale nezdárně. Lezeme ještě pár lehčích cest. V jednu hodinu jdeme zpátky do campu. Jdou s námi i naši kamarádi, aby se s námi mohli rozloučit. Bereme bágly. Jdeme na nádraží. V nádražce ještě stíháme rozlučkové pivo. Plní dojmů nastupujeme do vlaku. S pocitem, že bychom raději zůstali tady, opouštíme El Chorro. Vlak nás přiváží do Malagy na hlavní nádraží. Odtamtud pokračujeme pěšky. Po cestě si dáváme gyros, jdeme se podívat k moři. Na letiště docházíme až okolo desáté hodiny večer. Letadlo odlítá až ráno, a tak si hledáme pohodlné místo na přespání. Nakonec skládáme hlavy u dětského vláčku. Podlaha je tady vypolstrovaná, tudíž nemusíme vytahovat ani karimatky. Noc je dlouhá. Z hlásičů se stále ozývá otravný hlas. Asi nám to dělá schválně. Ráno před 6h se necháváme odbavit. Jdeme na kafe, které v bezcelním prostoru stojí asi milion. Po kafi jdeme ke gatu. Přicházíme akorát načas. Nastupujeme do letadla. Máme štěstí sedíme vedle sebe! Skrz okénko se loučíme s Malagou, která je ještě stále zahalena do tmy. Přemýšlíme, co bude doma až se vrátíme. Probíráme, co asi právě dělají naši kamarádi, kteří si pobyt o dva dny prodlužují. I když už nejsme s nimi a jsme v Praze, v myšlenkách jsme stále ještě v Chorru s nimi. Sedíme pod skalou, pijeme pivo a užíváme si potěšení, které nám lezení přináší!!