Expedice Kazbek 2019

27. 8. 2019 Út 16.33

Naše kavkazské dobrodružství začalo pozvánkou na mezinárodní kemp, který nás měl připravit na pohyb a rizika vysokohorské turistiky a lezení. Všechno nakonec bylo jinak a my vyjeli po vlastní ose. Plány byly zcela jasné, hlavním cílem bylo užít si pár dní ve velehorách, ochutnat gruzínské jídlo i pití, poznat místní kulturu a když nám bude přát štěstí, tak i vylézt na Kazbek (5047mnm).

Prospaní z letadla jsme v 9h ráno přistáli, vyzvedli naše zavazadla a už se šinuli autobusem do centra Tbilisi. Doprava je úplně šílená a vyhrává nejsilnější kohout na trase! Po vystoupení jsme prošli přes Liberty Square a metrem se rychle dostali na stanici Didube, kde na turisty i místní čekají „maršrutky“, které místo autobusů křižují celý stát. Okamžitě si nás vzal na starost jeden chlápek, naložil zavazadla a vyjeli jsme směr Stepansminda (Kazbegi).
Po krátkém nákupu potravin na 4 dny, sehnání plynové kartuše si to míříme mimo civilizaci, směrem k Ruským hranicím, na Kazbek. Po úzké klikaté cestičce jsme v mlze potkali pár horolezců vracejících se z úspěšných pokusů. Předchozí 2 dny byla nahoře ideální podmínka, nám se prý teď na několik dní zkazí. Drive nám to nesrazilo a hned první den jsme vystoupali na kempovací místo Sabertse kemp nebo také Green Camp (3000 m.n.m.). Postavit stan ani nabrat pitnou vodu tady nebyl žádný problém, ostatně jako nikde jinde.
Druhý den bylo ráno opravdu nevlídno. Déšť, mlha, vítr a zase déšť. Většina spolustanařů sbalila věci a prchala do údolí, některé skupinky i v dešti vyrazily nahoru do další mezistanice. Okolo 14h jsme se rozhodli i my a vyrazili nahoru vstříc světlejším zítřkům. A přálo nám štěstí. Mlha byla, ale už nezapršelo a my došli k ledovci Gergeti. Po chvilce klouzaní po ledu jsme nasadili mačky a letěli vzhůru. Klasicky jsme předehnali pár skupinek, které vyšli mnohem dřív před námi a asi za 2h stáli ve výšce 3670m.n.m. u Betlemi Hut. Čekala nás zde zbudovaná ohrádka pro náš stan. Schválně jsme ho postavili tak, že každé vylézání/vlézání do stanu se stalo gymnastickou rozcvičkou.
Po lehce probdělé noci, kdy nás pleskala plachta ze stanu do obličeje. Pršelo a vítr zkoušel, co náš stan vydrží, ráno nevypadalo vůbec přívětivě. Počasí nás celé dopoledne přesvědčovalo, že máme zůstat ve stanu, až odpoledne jsme na lehko vyšli k malému kostelíku nad meteostanicí a kousek dál směrem k ledovci, kde jsme plánovali zítřejší vrcholový útok. Všichni, kdo chtěli druhý den pokus štěstí a vystoupit na vrchol plánovali odchod na 2 hod ráno.
My upřednostnili nějaký ten spánek navíc a ve čtvrtek vyrazili ve 4:12. Nejdřív jsme šli sami, s čelovkami na hlavě a opět ve velké mlze, ale na ledovci jsme již nějaké skupinky potkali, předběhli, přeskočili malé trhlinky v ledovci a šinuli si to – jako vždy v mlze – k vrcholu. Výstup byl příjemný, po vyšlapané cestičce. Člověk se sice rychle zadýchá, ale k našemu úžasu zase rychle zklidní.
Vrchol!!! Dosáhli jsme vrcholu a bylo krásně! Celé nebe se najednou otevřelo a všechny mraky byly pod námi. Okolní hory byly pod námi a my se kochali úžasným pohledem na všechny strany! Pomyslnou vlajku HK Atlas Opava jsme zapíchli na vrcholu! Bylo 8:40 a krom dvou Rusů jsme na vrcholu stáli sami a užívali si radost! Ani jeden z nás ráno nečekal, že dojdeme až tady. O to větší radost jsme měli. Dokázali jsme to!
O půl 12 jsme už byli dole u stanu a gratulovali si k dnešnímu dni i ke štěstí, které nám dneska přálo.
Další den jsme bez zbytečného spěchu sbalili věci, dojedli úplně všechno, co jsme měli a sešli dolů do Stepansmindy, kde jsme si dopřáli opravdu královský oběd – šašlík, chačapuri, víno…