Matterhorn, kopec zkušeností.

19. 10. 2021 Út 15.47

Matterhorn, Maťák, Zermatský lev, monte Cervini… To je název jednoho z nejkrásnějších kopců v Alpách. Krom toho, že je sám o sobě kopec extrémně monumentální, tak jeho severní stěna patří k nejobtížnějším stěnám v Alpách. Spolu se severkou Grandes Jorrasů a Eigru patří k takzvané Alpské trilogii, což je, jak už z názvu vyplívá, trojice tří severních stěn, jejichž průstup jakoukoliv cestou patří k velice obtížným výstupům.

Problém těchto stěn je, že v posledních teplých letech je těžké vychytat ideální podmínku, kterou v těchto stěnách člověk opravdu chce. Nějakou shodou okolností jsem na Instagramu zahlédl fotky Honzy Zahuly, který se zrovna v okolí Matterhornu pohyboval a najednou mi byla jasná jedna věc… že je nejvyšší čas vyrazit vylézt severku „Maťáku“.
Když jsem Márovi poslal fotku měl naštěstí stejný názor a tak jsme vyrazili!
Autem, vláčkem, lanovkou, pěšky. A jsme na chatě. No tak jednoduché to nebylo… Uhranuti podmínkou ve stěně a sledováním počasí nás nenapadlo zjistit, jestli jezdí lanovky. Bohužel, ta kterou jsme chtěli jet, nejela, a tak jsme si naložili pár kilometrů ve sněhu navíc. Nevadí. Člověk šlape ve volném terénu a před očima má tu nádhernou pyramidu tvořenou sněhem, ledem a kamením. Když po několika hodinách stojíme před chatou, na úpatí Matterhornu, jsme poněkud překvapeni. Ze spodu z Zermattu, severka ale i východní stěna, která se jezdí na lyžích vypadají velmi děsivě, téměř kolmě a hlavně, nekonečně dlouze. Ve chvíli, kdy ale člověk stojí přímo pod stěnou, začne vypadat o dost přívětivěji. Stěna se zkrátí, položí a všechno tak nějak vyzívá k tomu, že by to jít mohlo.
V chatě zevlíme, vaříme, jíme. Pak už ale vaří jen Mára. Přichází na mě hlavobol a usínám.
Budíme se ve dvě ráno. Rychle balíme, hážem do sebe trochu vloček a čínskou polívku. Nahazujem oblek a jdeme na rande se stěnou. Překvapivě všechno relativně trefujeme. Podcházíme východní bariéru, přecházíme trhliny, traverzujeme pod patou stěny. Přicházíme pod nástupové sněhové pole, které je v dobré kondici. Připravujeme se, nacvakáváme na sebe friendy, šrouby, skoby. Lezeme každý za sebe, nenavázáni. Jištění se žádné založit nedá, tak by to bylo stejně zbytečné. Po 200m ale přichází problém. Vypínají mi lýtka a chytám strašné křeče. Zkoušíme lézt dál a shodujem se, že pujdem do místa, ze kterého už se nepůjde vrátit a tam rozhodneme. Takové místo přichází asi po 50m. Moje lýtka jsou mrtvá. Tak tak stojím. Stání na předních hrotech mi dělá problém. Je to jasné, vracíme se.
Opatrně sestupujeme. Dostáváme se zpátky na patu stěny. Hloubavě sedíme na batozích, kouříme cigaretu a koukáme na vycházející slunce. „No, příště znova a lépe.“ Shodujeme se.

Závěrem? Cesta dolů byla peklo. Nekonečný sestup v ukrutném vedru byl děs! Cesta autem extrémě unavující, ale tak už to prostě bývá. I když jsme cestu nevylezli, nemyslím si, že by náš výlet byl zbytečný. Přinesl nové zkušenosti, dovednosti a hezké zážitky.

Díky Atlasu za zapujčení materiálu, jako jsou dvojčata, cepíny šrouby a hlavně za finanční podporu, díky které bychom se do téhle výzvy možná ani nemohli pustit.

Šimon Janošec